Narodil jsem se v Novém Městě na Moravě, kde jsem vyrůstal. Vyučil jsem se v oboru kuchař číšník a začal jsem pracovat v pohostinství. Oženil jsem se a založili jsme rodinu. Švagr mi nabídnul práci v tiskárnách Svoboda v Praze, kde byla zároveň vyhlídka získat byt. Přestěhoval jsem se do Prahy a v tiskárnách jsem se vypracoval na směnového mistra. Často jsem jezdil na Vysočinu a ve volném čase jsem se věnoval počítačům.
Jak se to zamotalo: Ještě před 5 lety jsem pracoval v tiskárnách a na oslavě narozenin mého kolegy z práce jsem spadl ze schodů a udělal jsem si úraz hlavy. Skončil jsem v nemocnici, moc si to nepamatuji, byl jsem zmatený. Ocitnul jsem se v psychiatrické nemocnici v Bohnicích. Nejdříve na oddělení s přísným režimem, a pak mě dali na oddělení, kde to bylo volnější. Byl jsem tam skoro rok, bylo nás 12 na jednom pokoji. Ani nevím, přesně, proč jsem tam byl.
Přišel jsem za svého pobytu v nemocnici o byt, protože jsem měl malou nemocenskou. Potřeboval jsem si najít nové bydlení, protože mě chtěli propustit, ale neměl jsem k tomu pomoc, kterou bych v té chvíli potřeboval. Přišel jsem také o řidičské oprávnění, ale dodnes nevím proč. V Bohnicích podali žádosti do domovů se zvláštním režimem. Už si přesně nepamatuji, jak to s tou žádostí bylo, kdo ji podal a proč jsem ji podepsal. Kdybych tehdy věděl, do čeho jdu, tak bych do toho nešel.
V „domově“: Domov se zvláštním režimem (pro lidi s chronickým duševním onemocněním) ve Svojšicích je sice 60 kilometrů od Prahy, ale je to po cestě na Vysočinu, kde mám rodinu a kam jsem byl zvyklý jezdit. V Domově se zvláštním režimem jsem ztratil veškeré soukromí. Třeba jsem viděl paní uklízečku, že uklízí toalety, ale než jsem tam došel, tak už byly zase znečištěné, i na zemi. Když jsem si chtěl uvařit kávu, tak jsem musel přes celé patro na zámku, abych si napustil vodu do konvice. Nemohl jsem si pustit televizi, kdy jsem chtěl, protože bych rušil spolubydlícího. Proto jsem pořád používal sluchátka. Když jsem v noci nemohl spát, nemohl jsem si rozsvítit, abych ho nebudil, nemohl jsem nic dělat, ani si jít zakouřit, protože zámek se na noc zamykal. Byl jsem tam 3 roky.
Co dělat? Ze začátku jsem hodně pomáhal údržbářům zadarmo, třeba malovat a tak, měl jsem co dělat. Nechtěl jsem tam sedět a koukat do stropu jako ostatní. Naštěstí jsem si trochu rozuměl se spolubydlícím, ale na pokoji jsem neměl ani stůl a židli. Někdy jsem jezdil na Vysočinu, abych se staral o maminku. Vůbec nevím, jakou diagnózu se mnou poslali z Bohnic. Neberu žádné psychiatrické léky.
Je pro mne ještě někde doma? Loni v květnu mi nová paní ředitelka, co zemřela, dala do hlavy brouka, že bych si mohl zažádat o magistrátní byt pro seniory v Praze. Pak mi s tím pomohla i nová paní ředitelka a všichni pracovníci ze Svojšic. Nejdřív se mě ptali, co chci, co zvládám, kde bych chtěl žít a také jsme mluvili o financích. A jestli budu vůbec potřebovat nějakou odbornou pomoc. Potom jsme plánovali. Podali jsme společně žádost a pak jsem čekal, jak to dopadne. Celé to trvalo tři čtvrtě roku.
Těším se: na soukromí, a že si můžu dělat kdykoli, co budu chtít. Nebudu mít obsazený záchod a můžu si jít zakouřit, kdy chci. Taky na kontakt s rodinou a kamarády, že si budeme blíž. Dřív za mnou jen občas jezdili do Kolína, ale teď už budu v Praze. Protože jsem ten byt v Praze získal.
Dneska jsem se přestěhoval.
Děkuji: celému personálu Domova Svojšice. Vždycky se ke mně chovali velice slušně, přívětivě a ochotně. Nebylo to se mnou jednoduché. Vždycky, když jsem něco potřeboval, tak byli ochotní mi pomoct. Do budoucna si přeji, abych byl zdravý, aby mi sloužila palice, a že se ještě zajedu někam podívat a nebudu se muset nikoho doprošovat.
Karel Loub, 23. 3. 2020, doma, v Praze.
Připojte se k otevřenému dopisu ministryni Maláčové ve věci deinstitucionalizace. JDE to bez ústavů.