MUDr. Jan Pfeiffer byl odborným garantem a zpracovatelem metodických materiálů v projektu MPSV Podpora transformace sociálních služeb v letech 2009-2013. Také poradce, metodik a supervizor. Transformace psychiatrické péče v ČR je jedním z hlavních cílů jeho snažení.
Jan je předním expertem na transformaci ústavní péče na komunitní nejen v ČR. Angažuje se v projektech transformace sociálních služeb a psychiatrické péče v řadě zemí (Bosna a Hercegovina, Srbsko, Albánie…). Je spoluzakladatelem a členem The European Expert Group on the transition from institutional to community-based support (EEG). Časopis TIME jmenoval Jana Pfeiffera v roce 2004, (tehdy předsedu výboru MDAC a později člena CPT – Evropského výboru pro prevenci mučení a nelidského nebo ponižujícího chování a trestu) „Evropským hrdinou“ za jeho boj proti používání klecových lůžek.
Jako signatář petice/otevřeného dopisu k deinstitucionalizaci ministryni práce a sociálních věcí Janě Maláčové ze dne 6. 5. 2020, se pro kampaň JDE TO i bez ústavů vyjádřil:
„V ústavních zařízeních je v ČR stále nejméně tolik lidských duší, od kojenců po osoby pokročilého věku, jako žije v jednom krajském městě. Přičemž při dobře nastavené, flexibilní komunitní podpoře by většina z nich mohla žít dobré životy o jejichž průběhu by si mohli sami rozhodovat, a tato péče by byla levnější než v ústavech či velkých psychiatrických nemocnicích. V prošlých měsících, během virové pandemie se v zařízeních ústavní péče udála řada věcí. Zcela se zpřetrhal kontakt klientů s vnějším světem. Během pár dní psychiatrické nemocnice snížili počty svých pacientů řádově o stovky jejich propuštěním domů, někdy bez potřebné podpory. Pro vnímavé pozorovatele se tak zvýraznila podstata ústavní péče. Potřeby zařízení jsou nadřazeny potřebám klientů.“
- Jan má obrovské nadání lidi kolem sebe nadchnout
„…V první řadě je důležité mít vizi. Máme vizi, ale musíme mít vizi křišťálově čistou. Musíš mít silnou vizi, musíš ji věřit, musíš být připraven pro ni zemřít“
„… je třeba ruku v ruce spolupracovat s lidmi na evropské úrovni…, lidé se mění, ale mají přehled, absolvují vzdělávání, navštěvují země, někdy nejsou bráni vážně ve svých zemích, ale… potřebujeme je, jsou to svého druhu misionáři a DI je svého druhu mise, civilizační mise, mise civilizující svět, není to jen aby každý měl právo žít život na civilizované úrovni a nebyl druhořadou osobou v hrozných podmínkách,“ řekl v příspěvku na konferenci Towards Inclusion, Brusel, 16. 1. 2020.
- a vysvětlit jasně a srozumitelně o co vlastně v transformaci ústavní péče jde:
Převzato z rozhovoru s J. Pfeifferem zveřejněného na www.bohnicebezhranic.cz: „Bez deinstitucionalizace není možné provést transformaci, protože ji v procesu změny začne nahrazovat takzvaná humanizace … To znamená, že se investuje do baráků, opraví se střechy a vnitřky psychiatrických zařízení, ale celková koncepce péče a její kvalita se vlastně nezmění. Humanizace je velmi nebezpečný pojem a stejně tak i deinstitucionalizace. Proto raději mluvím o transformaci ústavní péče na komunitní.
- Proč je podle vás pojem deinstitucionalizace nebezpečný?
Na první pohled není zřejmé, že jsou v něm zahrnuty dvě věci. A sice, že se musí změnit to, kde se péče poskytuje, ale i to, jak se poskytuje.
- Jak obecně vypadá institucionální péče?
Co je instituce krásně popsal Erving Goffman už v padesátých letech. Netýká se to jenom psychiatrie. Obecně platí, že lidská rasa má tendenci vytvářet instituce, jako je třeba škola nebo nemocnice, které jsou v určité fázi lidského života zapotřebí, ale postupně začínají žít vlastním životem bez ohledu na to, k čemu byly původně vytvořeny. Lidské chování je v nich podřízeno pevným pravidlům a ta jsou nakonec důležitější než ti, pro které byla instituce určena.
- Co je vlastně na péči v institucích špatně?
Institucionalizace neznamená jen péči v nějakých domech, ale také to, že vztah mezi tím, kdo pomáhá, a tím, komu je pomáháno, je institucionalizovaný. Léčebny byly ve své době stavěny podle velmi humanistického konceptu, ale ten počítal s jasně stanovenou hierarchií. Nahoře je někdo, kdo má pravdu a říká pacientovi, co s ním je a co má dělat, kdy má vstát, co má jíst a co si má myslet. Není to jen problém velkých léčeben, takhle se může chovat třeba i denní stacionář nebo ambulantní psychiatr nebo dokonce komunitní tým. Přesunutí péče z velkých baráků do menších ještě neznamená, že nastane potřebná změna.
- V čem spočívá ta potřebná změna?
Vztahy, o kterých mluvíme, musí být orientovány na člověka. V centru pozornosti musí být jeho potřeby. Ne, že doktor řekne, je to s vámi tak, a tak a musíte to a to. Doktor by měl klienta informovat a může říci, že podle svých znalostí by doporučil to, a to a klient by měl mít možnost si vybrat. Ideální je, když si klient sám zvolí, co chce a může si potřebnou službu nakoupit. Podobně jako když si jdete koupit boty. V obchodě vám taky neřeknou, že si musíte koupit černé pohorky číslo 40, ačkoliv máte nohu o čtyři čísla větší, nemáte rád černou barvu a chcete sandály. Ale v institucionálním systému to v podstatě takhle funguje. Jako byste si musel useknout nohu místo toho, aby vám na ni udělali jinou botu. Pro instituci je typické, že nutí lidi žít někde, kde žít nechtějí, s dalšími lidmi, které si nevybrali. Ztrácejí v nich rozhodovací pravomoci nad svým životem. Vztahy tam nejsou partnerské, nýbrž hierarchické. Pacientovi se řekne, že teď nemůže jít na vycházku nebo že návštěvní hodiny jsou tehdy a tehdy.
- Co je podle vás příčinou problematického fungování současného systému péče?
Systém je nastavený tak, aby sytil své vlastní potřeby, a ne potřeby lidí, kterým má sloužit.
- Šlo by to i jinak?
Systém komunitní péče je založený na tom, že pomoc přichází včas tam, kde člověk žije. Pro chronicky nemocné je potřeba vytvářet podporované bydlení, které už někde také existuje, kde budou mít intenzivní podporu. A když budou potřebovat akutní péči, tak by to mělo začít tím, že za nimi přijde komunitní tým a maximum podpory dostanou tam, kde bydlí. Členové komunitního týmu nemocnému člověku asistují a on ví, že si je může kdykoliv zavolat. Z velké části tím odstřihnou všechny situace, které vyžadují nějaký mocenský zákrok. Násilí ze strany pacientů je vždycky jenom reakce na nějakou nouzi. rozjelo do podoby, která se dá označit jako nemoc. Pak ho odvezou do léčebny, kde je dva nebo tři nebo pět měsíců. A aniž by se pracovalo s tím, kam se ten člověk vrátí, co bude dál, jestli si třeba dodělá školu a podobně, vypustí ho do stejných podmínek, kde byl předtím…
Připojte se k otevřenému dopisu ministryni Maláčové ve věci deinstitucionalizace. JDE to bez ústavů.