Anička od narození vyrůstala v ústavu. Má mentální postižení, silnou vadu zraku a poruchu autistického spektra. Tak jako o mnoha dětech s postižením si jak rodiče, tak sociální pracovnice myslely, že jinak to nejde: kdo by o ní pečoval? Maminka ji sice občas navštěvovala, ale sama měla velké problémy a o Aničku se nezvládala starat.
Až rozhodnutí kraje změnit zastaralé ústavní služby pro děti na péči v rodinách či malých pobytových službách, změnilo život i jí. V roce 2014.
Z pracovnice náhradní maminkou
Paní L. pracovala v ústavu, který procházel transformací. Obávala se, že se nebude již moci starat o děti, které má ráda. Kampaň kraje „Hledáme pěstouny“ ji utvrdila v rozhodnutí stát se pěstounkou a rozhodla se vzít si do péče právě Aničku.
V té době bylo Aničce 5 let, nemluvila, byla hodně uzavřená, mívala špatné nálady, bála se všeho nového a neznámého. Brala silné tlumící léky, protože dostávala dlouhé záchvaty pláče a křiku. Jedla jenom mixované jídlo. Zpočátku, když se například uhodila, tak to nedala najevo. Vůbec neplakala ani nedávala najevo radost: „Prostě neuměla plakat ani se smát.“
Anička je doma
Paní L. s manželem museli požádat o svěření Aničky do péče a zařídit vše potřebné pro dítě – oblečení, hračky, židličku ke stolu, připravit nový pokojíček.
„Když jsme si ji odváželi, nedostala s sebou vůbec nic, kromě malých hraček, které dostala na rozloučenou od pracovnic zařízení. Vezli jsme jí i oblečení na převlečení, protože všechny její věci vlastně patřily ústavu a musely zůstat v evidenci.“
Celý proces od zažádání svěření Aničky do péče do jejího příchodu do rodiny, trval půl roku.
„Mrzelo nás, že jsme ztratili asi šest měsíců, kdy mohla být už u nás v rodině. Kvůli špatné informovanosti sociálního odboru ohledně podávání žádosti o pěstounskou péči. Byl to pro ni další ztracený čas.“ (manželé L.)
Po příchodu Aničky
Rodina musela svůj život zcela přizpůsobit jejímu. Měla tvrdě zažitý časový režim: ráno brzy vstávala a večer potřebovala brzy spát. Museli překonávat její obavy z neznámého:
„V počátcích jsme překonávali především její strach, bála se všeho. Byla nedůvěřivá, nekomunikovala, uklidňovala se stereotypními pohyby. Nejvíce ji děsily zvuky (hned utíkala), měla strach z vody, z ohně i ze svíček na dortu, z lékařů… Snažili jsme se ji na všechno předem připravit a ukazovat jí, o co půjde. Mluvenému slovu nerozuměla.“ (manželé L)
Pro pěstouny bylo překvapivé, jak rychle začala Anička dělat pokroky: již po pár týdnech přešla na normální stravu, naučila se sama používat lžíci a vidličku. Začala chodit do běžné mateřské školy v sousední vesnici. Musela mít k sobě osobní asistenci, kterou zajišťovala dcera pěstounky. Chodila do školky na 4 hodiny. Cítila se lépe v menší skupině dětí, ale a mezi dětmi se jí moc líbilo.
Další velká změna nastala asi po půl roce: začala po členech rodiny opakovat slova a velmi rychle si rozvíjela slovní zásobu. Do té doby říkala jen pár slov a rodina měla problém se s ní dorozumět.
Začala jinak reagovat: zpočátku, když se například uhodila, tak to nedala najevo. Vůbec neplakala. Nedávala najevo ani radost.
„Když se jí teď něco stane, tak pláče a běží k nám. Ví, že ji pochováme, nebo se sama přijde pomazlit. To dřív vůbec nebylo.“ (Paní L).
Postupně se měnily i další věci v jejím životě. Začala chodit později spát, byla hodně venku, na zahradě, na hřišti. Po dohodě s lékařem začali pěstouni snižovat její zklidňující léky, až je časem úplně odstranili.
Paní L. zůstala doma s Aničkou na mateřské po dobu 22 týdnů a pak se rozhodla odejít ze zaměstnání. Začala ji s sebou brát více ven, sportovat, na výlety. Anička nejdříve vše pozorovala, pak začala zkoušet nové věci.
Jak se má Anička dnes?
Dnes je Aničce 10 let. Chodí každý den do speciální školy a někdy do družiny. Rodina je se školou moc spokojená. Škola má opravdový zájem, pokud se něco děje, informuje rodinu, učitelé jsou ochotni přizpůsobit se potřebám Aničky – kvůli problémům s viděním navrhla upravit ve třídě svítidla. „Komunikace je perfektní: osobní, emailová i telefonická. Anička má každý den domácí úkol a škola ji hrozně baví. Díky škole začala malovat. Pořád ji za všechno chválí.“ Paní L.
Anička se naučila plavat, jezdit na kole i na lyžích nebo bruslích.
Rozhodnutí vzít si ji do péče změnilo podle pěstounů jejich život k lepšímu. „I když potřebuje zatím neustálé vedení a dohled, v mnohém se osamostatňuje a péče o ni už zdaleka není tak náročná, jako na začátku. Vidím ty pokroky i možnosti poznávat nové věci, které by v ústavu nikdy neměla.“
Příklad dobré praxe dodala členská organizace JDI z. s., Lumos, která pomáhá milionům dětí na celém světě znovu získat právo na rodinu.
Zapojení v příběhu Aničky:
- Organizace s krajem spolupracovala od roku 2014, kdy se začala připravovat transformace zařízení pro děti a podpořila kraj v budování sítě pěstounů.
- Odborníci z Lumosu se podíleli na tvorbě samotného krajského plánu transformace, ve kterém byly rozpracovány jednotlivé nezbytné kroky změny: od vyhodnocení potřeb jednotlivých dětí umístěných ústavech (DOZP) až po sestavování individuálních plánů, jak každému z nich zajistit co nejlepší nový život: umístění do rodinného prostředí nebo do malých pobytových služeb v komunitě. Také školili pracovníky ze zařízení a krajské úředníky v transformaci (změně) ústavních služeb na komunitní.
- Spolupráce s krajem pokračuje dodnes.
Doporučení Lumosu: Na co se nesmí zapomenout, aby vše proběhlo co nejlépe:
- Přesné vyhodnocení situace Je třeba pečlivě vyhodnotit situaci každého konkrétního dítěte v ústavech, co potřebuje, co jde pro něj nejlepší a jaké jsou možnosti.
- Plán Je potřeba vypracovat jasný plán změny nejen pro ústav, ale i pro každé dítě.
- Komunikace s pěstouny a jasné informace „Když jsme podávali žádost na příslušném úřadě, sociální pracovnice nevěděla, že nemusíme podávat žádost o zařazení do registru, když žádáme o svěření konkrétního dítěte. Žádost jsme podali a až po několika měsících nám volali z kraje, že je nutný jiný postup podání žádosti o svěření Aničky přímo k soudu. Byl to tedy pro ni další ztracený čas. Stejně tak nám paní na úřadě nedokázala říct, jak to bude s dávkami. Nevěděli jsme, že se nám doba, kdy jsme pěstouny, započítává do důchodu, ani jak to bude např. s daněmi. To vše nám řekly až pracovnice krajského úřadu, které přijely k nám na návštěvu.“
- Pečlivá příprava a podpora U dítěte s postižením je nutné dobře zvážit svoje možnosti (prostředí, bydlení, pomoc ostatních členů v rodině, zajištění dobré školy pro dítě atd.). Dítě i pěstouny je třeba na změnu připravit. Postupné seznamování Aničky s rodinou a návštěvy u nich doma velmi pomohly tomu, aby byla pro Aničku změna plynulá a aby i rodina měla možnost si zvyknout, že život bude jiný. Paní L. pomáhá setkávání se s dalšími pěstouny, kteří mají dítě s postižením, jejich vzájemná výměna informací, vzájemná podpora.
- Paní L. pracovala s dětmi s postižením, což mohlo pomoci jejímu rozhodnutí vzít si dítě s postižením, Její příklad ukazuje, že právě pracovníci z transformovaných zařízení mohou být pěstouny pro děti z nich. Na druhou stranu taková zkušenost není podmínkou pro to stát se dobrým pěstounem. Důležitá je podpora a provázení pěstouna během přípravy i příchodu dítěte do rodiny. To zajišťují pracovníci OSPOD a organizace pro provázení pěstounů a svépomocné skupiny rodičů s podobnými zkušenostmi.
Připojte se k otevřenému dopisu ministryni Maláčové ve věci deinstitucionalizace. JDE to bez ústavů.