Základem kvalitních sociálních služeb je respektující partnerský přístup. K němu své studenty vede i Melanie Zajacová, vedoucí Katedry sociální práce FF UK. V rozhovoru popisuje přínos komunitních služeb a pojmenovává to nejdůležitější, co by si budoucí sociální pracovnice/pracovníci měli ze studia odnést.

Co pro vás znamená deinstitucionalizace?

Pod deinstitucionalizací si představuji změnu pohledu na život člověka. Že „klient“ je člověk, který má svoje práva, povinnosti a možnost žít život takový, jaký si představuje, včetně rozhodování o něm. V českém prostředí jde o pojem hodně spojovaný s rušením budov, ale myslím, že jde především o změnu myšlení, přístupu profesionálů i veřejnosti k tomu, že společnost je rozmanitá. 

Podle mě je důležité si připomínat, že se každý z nás může ocitnout v podobné situaci. Že to není my a oni, skupina lidí, která s námi nesouvisí. Každému z nás se může narodit dítě se specifickými potřebami, každý může mít zdravotní omezení v důsledku úrazu. A vždycky si kladu otázku: Jak bychom potom chtěli mít nastavené podmínky? Jak by se nám ve společnosti žilo?

Je to pro vás i osobní téma? Jak se angažujete v oblasti transformace systému sociálních služeb z ústavní péče na podporu lidí v komunitě?

Jako sociální pracovnice vnímám, že jsem u možnosti změny té lidskoprávní perspektivy. A transformaci sociálních služeb chápu mnohem šířeji než jako transformaci ústavních služeb na služby komunitního typu, tedy na prostředí s dostatečnými kapacitami, které umožňuje individualizovaný přístup a nezbavuje člověka možnosti rozhodovat o svých potřebách. Myslím, že jak se vyvíjí společnost, tak se vyvíjí i sociální služby a sociální práce v nich a že je potřeba transformovat i ten přístup a to tak, aby se nevytratila jedinečnost, osobnost a schopnosti lidí, kteří ty služby využívají. 

Týká se mě to osobně a profesně i v tom smyslu, že usiluji o to nějakým způsobem medializovat “ideál sociálního pracovníka”. Přestože vím, že v současném systému jsou i sociální pracovníci, kteří se stále opírají o přístupy minulého století. Můj postoj je, že máme směřovat k sociálnímu pracovníkovi 21. století.

Jak byste krátce vyjádřila podporu rozvoje služeb v komunitě? Jaké si myslíte, že jsou nejdůležitější argumenty pro to, aby sociální služby podporovaly život lidí v běžných podmínkách?

Mít podporu v komunitě znamená nemuset opustit svůj život, a přesto – nebo právě proto – dostat podporu a pomoc. A argumenty pro to, aby služby podporovaly život v běžných podmínkách? Určitě rozmanitost. I když to možná není ani argument pro, jako spíš nutná podmínka pro fungování. I výzkumné zprávy a statistiky ukazují, že sestěhovávání lidí s jedním znakem dohromady nenese efekt pro kvalitu života. Takže jako argument bych řekla: kvalita života člověka ve společnosti. 

Určitě tam vidím zase lidskoprávní perspektivu v kontextu sociální práce: lidská práva, důstojnost, respekt, participace. Základní slova, která se mi pojí s touto profesí. Samotné označování lidí jako klientů specifických zařízení může přispívat ke stigmatizaci, může to vyvolávat obavu a strach, kteé spíš pramení z neznalosti na obou stranách, čímž se pak prohlubují příkopy mezi lidmi – personál – klient – rodina – okolí.

Dalším možným argumentem, proč podporovat cestu komunitních sociálních služeb, je úvaha o vynakládání veřejných peněz. Dost často se počítá, jestli je levnější provozovat dům/ústav, nebo provozovat komunitní službu. Myslím, že to není ta formulace otázky, kterou bychom si měli klást. Zahraniční výzkumy opakovaně ukazují, že komunitní podpora je dlouhodobě efektivní. Měli bychom se tedy ptát, jakou hodnotu pro nás má lidský život, kvalita života a lidská důstojnost. Co může každý člověk přinést společnosti. A potom se lidsky i ekonomicky vyplatí investovat do lidí v běžném životě.

Je toto téma stěžejní součástí výuky na sociálních oborech? Jak je tam přítomné?

Vzdělávání v sociální práci je na vysokých školách regulované zákonem, kde jsou vyjmenované oblasti, které každý vzdělavatel musí pokrýt. Tady vidím potřebu podívat se trochu s odstupem na to, jestli současné okruhy ještě pořád odpovídají současné době. I já sama si kladu otázky třeba i k používané terminologii v oblastech, které musíme ve výuce pokrýt. I používání slov se vyvíjí: od slov jako nemohoucnost, nemoc, postižení, handicap směrem k přístupu, co daný člověk dokáže nebo čím může být pro společnost přínosný.

U nás na katedře se v současné době vytvořil tým vyučujících, kteří se odborně, ale i lidsky prolínají v té lidskoprávní perspektivě, a dokonce i z různých úhlů pohledu jejich odborného zaměření i vlastních zkušeností. Tento tým má tak širokou multidisciplinární kapacitu, zájem hledat další perspektivy a možnosti sociální práce, což je podle mě výchozí bod reflexe, jak jsou všechna ta témata související s podporou života lidí v běžných podmínkách i v kontextu sociálních služeb v komunitě vlastně ve výuce zahrnuta.

Součástí naší výuky jsou pak kromě teoretických předmětů i praxe. Je skvělé, když se naši studující dostanou do organizací, které poskytují sociální služby komunitního charakteru,  ale dostávají se i do těch služeb, které jsou více institucionální. Díky tomu mají možnost reflektovat tyto přístupy v rámci seminářů, zpráv z praxí, kazuistických seminářů nebo i supervizí, protože realita sociálních služeb je rozmanitá a i sociální pracovníci v nich jsou různí. 

Jak by podle vás mohlo akademické prostředí přispět k větší míře sociálního začlení lidí s postižením? 

Jednak samotnou přístupností a otevřeností univerzitního prostředí pro studium, ve smyslu třeba nízkoprahovosti, což už se děje. A za druhé – univerzita je  místo, kde se tvoří poznání. Sociální práci má veřejnost spíše spojovanou s aplikovaným výzkumem, ale je potřeba ukazovat, že sem patří i základní výzkum a tam jsou možná někde bílá místa. Na univerzitě se můžou otevírat různá témata i směrem k veřejnosti, směrem k praxi, směrem k politikům. Protože právě to je ona třetí role univerzity.

Vnímáte jako důležitou součást sociálního začlenění to, jaký jazyk používáme, jak mluvíme například o lidech se znevýhodněním a souvisejících tématech?

Ano, myslím si, že jazyk hodně formuje naše vnímání a myšlenky. Vždy má vliv, jakou perspektivou se na situaci díváte a potom jak ji pojmenujete. Trochu jsem na to už narazila, když jsem zmínila označování lidí za klienty. To mi zní jako kdyby byli “objektem” systému nebo odborníků. A právě partnerský přístup, možnost žití s podporou komunitních služeb je o zachování běžných rolí ve svých životech. 

Existují slova jako deinstitucionalizace a komunitní služby ve slovnících mladých studujících?

Určitě se s nimi potkají v průběhu výuky. Z nedávných diskuzí vím, že pro některé studující téma deinstitucionalizace aktuální je. Nakonec někteří z nich sami dobrovolně šli vyjádřit podporu změně přístupu na Noc důstojnosti. Je ale fakt, že slovo komunitní je docela výzva, protože má mnoho významů. Přístupů k výkladu tohoto slova je mnoho. V sociální oblasti je slovo komunita nebo komunitní možná někdy chápané trochu s despektem. Jedna z prvních asociací může být podle mě pojem sociálně vyloučená komunita. Podobně jako u slova inkluze, si pod ním každý představuje něco trochu jiného a když se rozdílné představy spojí s obavami a mylným očekáváním, může to u části společnosti budit i odpor.

Ještě mě napadá jedna myšlenka – jsme na katedře sociální práce a jedním ze spoluzakladatelů byl docent Pavel Hartl, který už v jedné z prvních učebnic rozlišoval různé typy komunit. Trefně tím poukázal na to, že komunita není jen pojem užívaný v oblasti sociální práce nebo sociálních služeb, ale něco, co běžně žijeme – patříme do komunit rodičů ve škole, dobrovolných hasičů nebo lidí v místě, kde žijeme. A jako psycholog samozřejmě zmiňoval i komunity terapeutické.

A znovu zopakuji, že to, co dělá společnost a její menší celky smysluplnými, je právě pestrost. Každému se v životě něco děje, jen je to u někoho víc vidět a u někoho míň. Potřebovat pomoc, včetně té sociální, a říct si o ni není nic, nad čím by se měl někdo dojímat. Je to profesionální podpora v oblasti, která se dříve či později může dotknout každého z nás. 

Co mohou akademici, odborné organizace a další aktéři udělat pro to, aby bylo téma komunitních služeb, deinstitucionalizace, sociálního začlenění ještě o něco více prorostlé tím vzdělávacím systémem, nebo bylo více součástí od akademických diskuzí? 

Akademici a akademičky témata můžou dostávat do výuky. Zvát si jako hosty zástupce různých organizací a lidi, kteří danou zkušenost žijí. Samozřejmě výuka je obohacena i odborníky z praxe. Pro studující je cenné slyšet zkušenost přímo od člověka, kterého se týká, nebo od jeho blízkých. Vzájemné setkávání může rozbourat spoustu obav a vzdělávání pro to může být bezpečným prostředím. 

Akademický svět má i další výhodu. Může přinášet data a výzkumy na různá témata, otevírat je napříč různými sférami. Je to prostor, kde se předpokládá, že se pracuje na základě znalostí, akademici sem mohou přenášet poznatky i ze zahraničí a propojovat se se zahraničními univerzitami. Já jsem zastánkyně otevírání diskuzí na akademické půdě, myslím, že to sem patří a je potřeba dostávat kritické perspektivy a přístupy do praxe a umět s ní propojovat ty teoretické koncepty.

Myslím, že úkol pro nás vzdělavatele z hlediska přípravy budoucích sociálních pracovníků je jejich ukotvení v profesním sebevědomí. Byla bych ráda, kdybychom už v sociální práci opustili přístup “já jsem expert na tvůj život”, abychom měli dostatečnou profesní autonomii a sebevědomí k tomu hájit práva daného člověka na svobodný život a svobodné rozhodování. Protože ze všech profesionálů, se kterými se například člověk se zdravotním znevýhodněním v životě potká, má právě sociální pracovník unikátní pozici v tom, že vidí jeho situaci komplexně – tedy perspektivou kvality života a uspokojování jeho potřeb. 

Jakou roli hraje už zmíněná praxe?

To je velké téma. Ideálně by měly praxe fungovat jako skutečná vzdělávací pracoviště s jasně vymezeným cílem, časem i ohodnocením pro ty, kdo studenty provázejí. Zároveň je důležité, aby organizace – zejména ty komunitní a transformované – otevíraly dveře studujícím a vnímaly praxi jako příležitost vychovávat nové profesionály, budoucí kolegy a kolegyně. Ne jako prostor, kde zaznívá „zapomeňte na to, co vás učili“, ale kde se propojuje teorie s praxí a kde i studující mohou přinášet cennou zpětnou vazbu.

Studenti a studentky nejsou prázdné listy – přicházejí s etickým rámcem, teoretickým vybavením i vlastními postoji. Na praxích by měli být v kontaktu s klienty, mít prostor pozorovat, ptát se a reflektovat, ne jen vykonávat dílčí úkoly, nebo pouze administrativu. To platí napříč typy služeb a zkušenosti z méně funkčních zařízení je pak důležité společně reflektovat ve výuce.

Smysluplné je také propojování akademického světa a praxe skrze společné výzkumy, inovace a otevřený dialog, včetně diskuzí s těmi, kdo mají rozhodovací pravomoci. Strategie samy o sobě nestačí. Aby fungovaly, musí být od začátku jasné, kdo je bude realizovat, z jakých zdrojů a za jakých podmínek. Jinak zůstávají jen na papíře a zatěžují ty, kteří by je chtěli naplnit.

Jsou mladí studující připraveni na to, že se pozice sociálního pracovníka mění a zejména v terénních službách je jiná než v ústavním zařízení?

Myslím si, že role sociálního pracovníka se obecně mění a zasloužila by si revizi jak v terénních, tak v pobytových službách. Sociální práce by neměla být redukovaná na administrativní přístup, jako jsou vstupy do služby, odchody nebo vyúčtování. To není její podstata. Když v pobytových službách chybí sociální pracovníci, jejich práce se často přenáší na další pracovníky sociálních služeb, což má dopad na kvalitu péče. A na vnímání profese sociální práce také.

Sociální práce ale není jen o „dobrém srdci“, potřebuje i odborné znalosti. Zároveň platí, že žádná vysoká škola nemůže zaručit, že všichni absolventi budou skvělí profesionálové – to je stejné jako u lékařů nebo právníků.

Sociální pracovník 21. století vnímá člověka v obtížné situaci jako partnera a experta na vlastní život. Právě na to klademe důraz: na autonomii, lidská práva a kritickou reflexi institucionální moci. Současně je to proces celoživotního učení a sebereflexe.

Víme, že tlak na výkon a velké množství klientů často vede ke schématickému přístupu, což bych nevyčítala sociálním pracovníkům. Sociální práce je především o vztahu, který potřebuje čas. A právě ten v současném nastavení často chybí. Ale pojďme to měnit. Chtěla bych, aby naši absolventi a absolventky odcházeli do praxe s pocitem, že i oni mohou ovlivňovat, jak je jejich profese chápána a že má jasné hranice.

Víte, kde vaši absolventi absolventky nejčastěji nachází uplatnění a která oblast sociální práce a sociálních služeb je pro ně atraktivní?

Historicky jsme dělali výzkumy uplatnění absolventů, z nichž vycházelo, že většina v oboru zůstává. Do detailního členění oblastí nemám přesná data, ale u současných studujících vidím velkou rozmanitost zájmů – od terénní a krizové práce přes práci s dětmi, seniory až po témata jako umírání nebo práce ve zdravotnictví a vězeňství. Spektrum uplatnění je opravdu široké.

Co mi ale u sociální práce přijde škoda, je to, že mnoho absolventů postupně odchází na manažerské, plánovací nebo strategické pozice, případně do státní správy. Jsem přesvědčená, že nejcennější je přímý vztah s klienty a že právě tam by měli působit ti nejkvalifikovanější, jak je běžné v zahraničí. Tomu v Česku často brání podmínky pro sociální pracovníky.

A menší část absolventů odchází úplně mimo obor, typicky třeba do HR. Pro zaměstnavatele je to výhra, ale pro sociální práci bohužel ztráta.

Jaké vidíte změny a trendy ve výuce v souvislosti s transformací sociálních služeb? 

Katedra sociální práce prošla výraznými změnami, a to jak personálně, tak zaměřením. Silně je tady dnes přítomná lidskoprávní perspektiva a kritické přístupy. Ne ve smyslu neustálé kritiky, ale schopnosti dívat se na věci z více úhlů pohledu a zpochybňovat to, co bereme jako samozřejmé.

Zmíněné změny se promítají i do výuky. Univerzita je sice tradiční instituce, často spojovaná s frontální výukou, ale náš obor má výhodu menších skupin, nebereme do prváku stovky lidí. Díky tomu můžeme pracovat víc participativně a zapojovat studující do diskuse.

Velký smysl pro mě mají i průběžná setkávání se studujícími a společná ladění očekávání. Ne všechno je realizovatelné, ale důležitý je otevřený dialog. Vnímám, že se na katedře vytvořila velmi otevřená atmosféra pro komunikaci, vyučující zvou hosty do výuky a studenti jsou zvyklí diskutovat. A to mě opravdu baví.