Ze života 52letého Ing. Pavla Nedomy, žijícího v domově se zvláštním režimem už více jak 15 let.                        

Většinou jsem vzhůru už ve 4 nebo v 5 ráno.

Noční odchází a chtěj mít všechno v pořádku, a tak koupají stařečky ráno, večer to jedna nemůže stihnout, a to nejde spát.

Taky nechci stát na chodbě před záchodem frontu a vystřídat se v koupelně u umyvadla s dalšíma 10 ti. Taky si jdu dát cigáro, musíme ven nebo do letohrádku.

Snídaně by mohla být dřív, ale do jídelny nás pustí až v půl osmé, na chodbě před jídelnou postáváme už od 7. Co bych taky dělal, v televizi jdou dětský pořady nebo zprávy. Tak je tu tlačenice, i když půlka lidí – naši stařečkové a ležáci – jedí na oddělení.

K snídani je rohlík s paštikou a čaj, těším se na neděli, kdy bývá bílý kafe a kobliha nebo štrůdl. O svátek je kakao, ale to nepiju, to je pro děti.

Po snídani už slyším volání staniční „Léékýý!“ a pak si jdu uvařit do kuchyňky kafe. To je novinka, dřív ho vařily sestřičky jen po obědě a zas fronta. Sice si to musím udělat sám, ale na cigárko před barák jdu už s hrnkem.

Dneska je středa, tak chodím do keramiky, tam je hodná sestřička a pomůže mi udělat hrnek nebo sovu nebo sluníčko. V pátek můžu jít do terapie, ale tam je protivná sestřička, chce, abychom vyplňovali a vymalovávali něco, to mě nebaví. Dneska je k obědu nákyp, někdo to rád, já ne, já bych radši každej den maso, tak to budu o polívce. Po cestě z keramiky jsem si chtěl dát cigáro, ale Libor tam stojí a bude žebrat a já už mám málo. On si stejně ubalí z vajglů.

Co je nejdelší, je doba po večeři. Můžu jít do vesnice, mám klíč od brány – ale co tam a lidi na mně koukaj divně. Asi zavolám mámě.

Doufám, že bude klid a že stařečci ani ležáci nebudou vyvádět. V noci slyším šustot bačkor, to je Pepa s Frantou, chodí hulit na záchod. Nedělám to, ale žalovat na ně taky nebudu, to jsou pak zlý řeči.

Poznámka: příběh vychází z reálného života konkrétního člověka, jméno a věk byly změněny, použití „ich formy“ bylo záměrem pro přiblížení situace čtenáři, který nikdy v ústavu nebyl. 

Příběhů jako je tento jsou u nás bohužel tisíce. Pan Nedoma by přitom mohl žít s podporou terénních služeb v bytě tam, kde se narodil, nebo tam, kde má své blízké.

Pomozte u nás jednou provždy ukončit praxi ústavů, tak jako je to běžné v mnoha zemích Evropy. Sdílejte tento příběh a podepište petici. Děkujeme.