Deinstitucionalizace a transformace, jako mnoho jiných cizích slov, má tu nevýhodu, že si pod ním představují různí lidé různé významy. Takříkajíc se pod ně schová leccos. Těžko se vyslovují a v češtině pro ně není jednoslovný zažitý výraz, slovo „odústavňování“ se nevžilo. Navíc jsou to výrazy pro změnu, které se instinktivně bráníme či dokonce obáváme. A tak se setkáváme v naší práci, při prosazování důstojného života lidí se znevýhodněním a kvalitních služeb pro ně, s mnoha posuny v chápání významu těchto slov, nedorozuměními a mýty.
Mýtus je anonymní epický útvar, který dává odpovědi, aniž by kladl nějaké otázky. Jsou to tradované příběhy…, které nesdělují informace, nýbrž vyvolávají prostřednictvím obrazů dojem hlubšího porozumění celku světa nebo nějaké jeho podstatné části v jejich významu pro lidský život. V soudobém hovorovém jazyce se používá též pro všeobecně rozšířenou nepravdu, vymyšlené tvrzení bez dostatečných důkazů.
Rádi bychom to napravili a budeme uveřejňovat na FB Jde to i bez ústavů a na webu JDI postupně mýty, s kterými se nejčastěji setkáváme v souvislosti s deinstitucionalizací a transformací sociálních služeb.
Mýtus č. 1: „Deinstitucionalizace znamená zrušit všechny pobytové služby a lidi poslat domů nebo na ulici.“
Je třeba uvést na pravou míru, že nejde o to, ze dne na den zrušit všechna pobytová zařízení, ale jen ta velkokapacitní pobytová zařízení ústavního typu a lidi z nich převádět do služeb typu komunitního.
Za ústavy jsou z odborného hlediska považována ta zařízení sociálních služeb, která jsou velkokapacitní, kde převažuje řád a předpisy nad naplňováním individuálních potřeb a práv lidí, která shromažďují, izolují lidi a segregují je od vztahů, rodin, sousedů, komunity a veřejných služeb, zdravotnictví a školství, možnosti práce a uplatnění zájmů a nadání.
Když přijde řeč na to, že velkokapacitní zařízení jsou nevyhovující a svým klientům škodí, mnoho lidí – těch, kteří jsou rodiče či opatrovníci, kteří tam žijí, těch, kteří tam pracují, kteří služby zřizují, úředníků, politiků, napadne – co bude s lidmi, kteří zde žijí?
To je oprávněná otázka. Kladli si ji všude tam, kde si procesem změny systému sociálních služeb prošli nebo procházejí. Jak v zahraničí, tak i u nás v ČR. Transformaci – přeměnu ústavního zařízení – je třeba připravovat, plánovat, školit personál, připravovat lidi v ústavu na jiný způsob života a služby, které je budou podporovat. Každému člověku, který v ústavu žije, je připraven individuální plán, jak, kde a s kým bude žít. A je třeba připravit a zřídit místa komunitní služby – terénní, ambulantní a pobytové, které budou lidi z ústavu dále podporovat. A to ne jako skupinu v ústavu, ale podle jeho konkrétních potřeb a v kontaktu s rodinou, dobrovolníky, místní komunity…
Pravda č.1: deinstitucionalizace znamená, že lidé nebudou žít izolování ve velkokapacitních ústavech, ale s pomocí komunitních terénních, ambulantních a pobytových služeb.
V rámci požadavků na deinstitucionalizaci především chceme, aby se zastavila výstavba velkokapacitních zařízení a neinvestovalo se do rekonstrukcí těch stávajících, zastaralých. Aby se stavěla a provozovala z veřejných prostředků již jen moderní, místní, komunitního typu. Ta, která nebude třeba již transformovat. Tedy předcházet tomu, aby se lidé do nevyhovujících zařízení dostali.
Takže JDE To i bez ústavů. Aby byla změna sociálních služeb pro lidi bezpečná, je třeba
- získat k ní politickou vůli,
- plánovat ji,
- řídit ji.
Na úrovni státu, kraje i obcí.
Připojte se k otevřenému dopisu ministryni Maláčové ve věci deinstitucionalizace. JDE to bez ústavů.